Ostatní…
Vojtěch vede zubra
Dovolím si tvrdit, že rodový znak pánů z Pernštejna, tedy černá zubří hlava, která má nozdry provlečenou do kruhu stočenou houžev, patří k jednomu z nejznámějších erbovních motivů, který se vztahuje k historii našich zemí.
Mohl být vůl z havraňské pověsti zubr?
Tento motiv znám od dětství, věděl jsem také, že ten, kdo zubra za houžev vedl, byl uhlíř. Tím výčet mých vědomostí končil. Ztotožnit vola z havraňské pověsti s oním zubrem mě nanapadlo. Až v době, kdy se při jedné diskusi na fóru „Keltymologie“ objevila odpověď moderátora Alarixe: „A uvažoval jsi vůbec, že ten býk mohl znamenat zubra?“, jsem se začal o rodovou pověst Pernštejnů zajímat více. Nejzajímavější objev byl, že se vyobrazení perštejnské rodové pověsti na renesančních reliéfech velmi podobají výjevu zobrazenému na Plaveckém oltáři. Spojujeme-li havraňskou pověst s reliéfy na Plaveckém oltáři, vkrádá se i představa, že by mohlo existovat i propojení mezi havraňskou i pernštejnskou pověstí. Historii rodu Pernštejnů je věnována kniha Petra Vorla[1], ze které si dovolím ocitovat dochované verze pernštejnské rodové pověsti.
Pernštejnská rodová pověst - nejznámější varianty
Nejstarší známou textovou podobu pověsti, tak jak se tehdy vyprávěla u panského dvora, dali v roce 1539 zapsat úředníci Jana z Pernštejna, v tomto znění :
Praotec rodu se jmenoval Vaněk, příjmím Vanha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.
I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit. Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí.
Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl jej živé, Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Získal veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn.
A na pamět své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.
Další osudy pověsti jsou v knize popsány takto:
Tiskem zveřejnil celý příběh o pernštejnském uhlíři až historik polského původu Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Do své rozsáhlé moravské vlastivědy, vydané v Olomouci roku 1593 pod názvem Zrcadlo slavného markrabství moravského, zařadil samostatnou kapitolu „O rodu a erbě pánuov z Peršteyna“.
O skutečných českých a moravských Pernštejnech toho však moc nevěděl. Vzhledem k svému původu znal mnoho polských šlechtických rodů, užívajících stejný nebo podobný erb jako Pernštejnové, a pokusil se dodat lesku tehdy již pohasínající slávě moravského rodu vyprávěním o zásluhách dosažených údajnými příslušníky jeho polských „odnoží“.
Znal také polskou heraldickou pověst vážící se k heraldické figuře „Wieniawa“, která je s pernštejnským erbem v podstatě totožná. V polském prostředí byla ona pověst rozšířena nejpozději již v 15. století a hlásila se k moravskému původu nositelů tohoto erbu. Historické prameny odchod některých příslušníků pernštejnského rodu ze středověké Moravy do Polska nepotvrzují, ale v úrovni rodových pověstí máme tuto tradici doloženu.
WieniawaDo své vlastivědy zařadil Paprocký příběh v té podobě, jak jej znal z Polska, i jméno bájného předka ponechal v jemu známější polské verzi.
Podle Paprockého se onen příběh udál v blíže neurčené době kdysi dávno za starých moravských králů. Uhlíř se jmenoval Věňava. Divoký zubr mu chodil do chaloupky na chleba, a tak si ho uhlíř vyčíhal. Když bylo zvíře v chaloupce, přemohl ho a protáhl nozdrami houžev. Tak zvíře svou silou zkrotil. Dovedl jej před krále do Brna a tam před panovníkovými zraky zvířeti uťal jednou ránou sekery hlavu. Za to dostal svobodu, pozemky a zubří hlavu s houžví v nozdrách do erbu.
Díky velké popularitě Paprockého Zrcadla se však dočkala širokého rozšíření právě jeho verze, která na Moravě zcela zdomácněla. V českých verzích pernštejnské heraldické pověsti nesl bájný prapředek rodu jméno Vojtěch, jak je uvedeno na reliéfech z let 1511 a 1519, umístěných v Pardubicích.
Zmíněné reliéfy zobrazují v drobných modifikacích tutéž scénu, komentovanou ve dvou případech jen stručným nápisem "Vojtěch z Pernštejna vede zubra".
Pernštejnská pověst a její reliéfní ztvárnění
Nejstarší známé ztvárnění rodové pověsti pánů z Pernštejna si můžeme prohlédnout na středověkém mramorovém reliéfu, zazděném druhotně (nejspíš až v roce 1668) v úrovni třetího patra hranolové věže hradu Pernštejna. Práce působí velmi archaickým dojmem, ale není datována. Doba jejího vzniku není zatím jednoznačně prokázána, v hypotézách je kladena do doby mezi počátkem 14. století a druhou polovinou 15. století.
Všechny ostatní známé reliéfy dal zhotovit Vilém z Pernštejna. Některé z nich jsou přímo datované:
- 1480 – nad vstupní bránou hradu Helfštýna
- 1511 – nad hlavní bránou zámku Pardubice
- 1511 – na nároží domu čp. 77 na náměstí v Pardubicích
- 1519 – nad severním portálem kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích
Další poškozené a nedatované reliéfy nalézáme nad vstupní branou hradu Kunětická hora a na nároží domu č. 117 v Litomyšli.
Esus, Vaněk Vanha, řezník - spojuje je něco?
Prohledneme-li si, prostřednictvím výše uvedených odkazů, dotyčné reliéfy, vidíme známou scénu. Pouze na nejstarším vyobrazení má prapředek v ruce kyj, sekeru má zastrčenou za pasem, na novějších reliéfech vede jednou rukou zvíře, v druhé třímá, nad hlavu zdviženou sekeru. Sekera, zdá se zbytečná, uhlíř ji buď vůbec nepoužije (viz oficiální verze pověsti), či ji použije až na konci cesty. Hraje tedy ještě nějakou jinou roli. Je-li to středověká uhlířská sekera si tvrdit netroufám, ale svou roli nepochybně ve výjevu, který zobrazují reliéfy, hraje. Na reliéfu z pardubické knihovny jsou zcela osekané větvě u zobrazených stromu. Po větvích zbyly jen pahýly, jednoznačně tedy jde o osekané větve, výjev tedy nelze vykládat jako zimní, kdy by stromy byly bez listí. Na reliéfu, nad bránou pardubického zámku, nějaké listy v osekané koruně stromů zbyly, s nimi je v koruně stromu i pták, který sleduje uhlířovo počínání.
Petr Vorel[1] k této scéně uvádí:
Drobné kamenické detaily podněcovaly lidovou fantazii: malý ptáček, kterého tvůrce reliéfu ztvárnil na větvi stromu, měl ve vypjatém okamžiku uprostřed zápasu uhlíře se zubrem zaštěbetat "lejčí, lejčí", tak prý Vojtěchovi poradil, jaký materiál (lýko) použít k duchapřítomnému upletení houžve, která divoké zvíře pomohla zkrotit.
Osekané větve stromů nápadně připomínají výsledek činnosti, při které je na Plaveckém oltáři zobrazen Esus, pták připomíná zásvětní podobu Rigani, lýko zase připomíná magickou pomůcku pro boj s bytostmi z „jiného světa“, např. lýčený provaz, který platil na vodníky.
V knize[1] je dále zmíněno, že:
Rodové pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy. Tam všude hledala česká šlechta své bájné předky. Pouze dva staré moravské panské rody s jakousi hrdou tvdošíjností trvaly na svém neurozeném domácím původu: páni z Boskovic a páni z Pernštejna.
Věděli Pernštejnové o svém původu něco víc? Něco, co bylo významné, ale společensky neakceptovatelné?
Bělověžský prales, kde ještě dnes žijí zubři, je zbytek panenského evropského pralesa, který v minulosti pokrýval klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. Podobný charakter mohla mít i krajina okolo bývalého Komořanského jezera. Zubři by tu tehdy asi žít mohli.
Znamení zubří hlavy je velmi rozšířeno v Polsku, kde mu říkají „Wieniawa“. Zubří hlavu[2] s kruhem v nozdrách ve znaku má také švýcarský kanton Uri, to vše napovídá, že podobných „mytologických scén“ by se po Evropě asi dalo najít i více.
zdroje textu :
Autorem obrázku s rodovým znakem Pernštejnů je Jiří Louda. Na stránce je použita upravená verze souboru, který na serveru Wikipedie.org zveřejnil „Michelangelo2204“. Do uveřejněné podoby byl upraven autorem stránek.
Jako předloha pro obrázek s motivem „Wieniawa“ byl použit soubor, který na serveru Wikipedie.org zveřejnil „Avalokitesvara“. Do uveřejněné podoby byl upraven autorem stránek.
Víte o nějaké informaci, která by doplnila text na této stránce? Zdá se Vám text stránky natolik přitažený za vlasy, že máte chuť protestovat? Objevili jste nějakou nepřesnou či zavádějící informaci? V každém případě budu rád, když použijete pro tyto účely připravený kontaktní formulář a svou připomínku prostřednictvím e-mailu pošlete.
Uvedené dílo (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česká republika.
